• ?Co kdybychom si k nedělnímu obědu udělali jatýrka na cibulce s rýží,? navrhuje s labužnickým výrazem mamka. Málem mě trefí šlak. ?Cože játra? Zbláznila ses? Já přece vnitřnosti nejím a nikdy bych to nevzala do pusy!? kroutím hlavou. Moje vlastní matka by to přece mohla vědět! ?Tak to nééé, milá zlatá,? ohradí se mamka. ?Byly doby, kdy jsi játra jedla po kýblech! A syrová!? dodá významně. Už jen z té představy se mi dělá špatně. ?A kdy jako?? opáčím. ?Když ti byly tři. Mohla ses po tom ujíst. Byla jsi pořád nějak nemocná a doktorka mi to tehdy doporučila. Rozemletý játra!? ?Vždyť ale dneska to vůbec nejím!? nechce se mi stále věřit. ?Jo, to sice ne, ale stejnej vztah, jakej jsi měla k játrům, máš teď vlastně ke všemu ostatnímu. To na tebe platilo a platí dodnes. Vždycky, když jsi zlobila, tak jsme tě obklopili jídlem a byl klid.? Položím nakousnutou buchtu zpátky na talířek a v duchu zuřím. To jsou mi ale výchovné metody! Takže já za svůj vztah k jídlu nakonec ani nemůžu! To je vaše špatná výchova, místo abyste mi vysvětlili, proč nemám zlobit, tak jste se z toho přes to jídlo pěkně vyvlíkli! ?Až já jednou budu mít děti,? spustím odvážnou řeč, jenže mamka mě přeruší: ?Až ty jednou budeš mít děti, tak to pochopíš,? a postaví přede mě plný talíř vydatně vonící svíčkové? A mně se jako při Pavlovově reflexu začnou pořádně sbíhat sliny. Hlavně, že to nejsou játra!