„Ježíši, já jsem hrozně tlustá!“ "A podívej se na mě! "překřikují se jedna přes druhou mé spolužačky. Je mi šestnáct a prožívám to úplně nejtěžší období svého života. Aspoň si to myslím? Ještě totiž nevím, že přijdou mnohem horší. Marika i Daniela si vyhrnují trička a marně hledají nějaké faldy na břiše a na zadku. Já je hledat nemusím, já je tam totiž skutečně mám. Narozdíl od nich. Je to trochu paradox. Zatímco ony nemají ani gram tuku navíc, mluví o sobě jako o největších obézkách. A já, dívka kyprých tvarů zarytě mlčím. Jak se mám srovnávat s nimi? Jestli ony jsou tlusté, pak já jsem ztělesněná obezita. ?Ale nene, vždyť ty jsi poslední dobou docela pohubla, ne?? oponuje Daniele Marika. Daniela kývne a pak Marice něco pošeptá. ?Cože, a to zabírá?? vykulí oči Marika. ?Jo stoprocentně,? potvrzuje zkušeně Daniela. ?Ty jo, obyčejnej kartáček,? podivuje se Marika. Hořím zvědavostí. ?Kartáček? Jak se hubne pomocí kartáčku???? neodolám se zeptat. ?No strčíš si ho do krku a všechno vyzvracíš?? ušklíbne se Daniela a odkráčí s Marikou někam pryč. Zůstávám celá zkoprnělá. To se mám nutit do zvracení? Nikdy! To radši budu tlustá! Doma to ale dopadne jako obvykle. Druhý oběd, sušenky, pořádná večeře a ještě hledám něco sladkého. Když ale kousnu do čokoládové tyčinky, vzpomenu si na dnešní debatu holek ve škole. Kartáček… No nebudu vás dlouho napínat. Nezvládla jsem to. Buď holky jen tak kecaly a nebo nemám ten správném dávivej reflex. Kdo ví. Jedno vím jistě, bulimička ze mě asi nebude. A dobře že tak. Dokážu ty svý zatracený kila shodit jinak. Dokážu a holkám ukážu. Civím na sebe do zrcadla, v ruce stále svírám svůj zubní kartáček. Věnuju si odhodlaný úsměv a automaticky se pustím do čištění zubů?