Tak jo, stalo se. Dneska jsem si obula ty předražený boty Nike, co jsem si koupila v záchvatu plánování zdravého životního stylu. A je to tady, dneska totiž vyběhnu. Moje první jarní kilometry. Já vím, netřeba to tak okecávat, ostatní sportovci už dávno běhají. Ale to pozor, já jsem v tomhle směru téměř nedotčená. Já se sice hýbu, to ano, ale nikdy ne tak rychle a pravidelně, jako to zamýšlím s tím během odteďka. Takže na to je potřeba řádně se psychicky připravit. No nebudu to oddalovat, oblékám se, beru si botky, zatím ještě taky šálu (vzduch je moc studený), klíče od bytu, mp3 přehrávač do uší (nepřežila bych to, kdybych měla myslet jen na to, že běžím, hudba mě rozptýlí). A je to tu, zamykám dveře. Ne! ještě jsem si zapomněla na sebe namotnovat ten měřič tepové frekvence, aby to se mnou neseklo! A už letím ze schodů. Málem se srazím s důchodkyní, co bydlí o patro níž. Tak ne, vyběhnu, až budu venku z domu. Ne, zatraceně, před domem jsou nějací lidé, poběžím tedy, až je minu. A až přejdu silnici. A už. Ano, já běžím. Fuj ten vzduch je ale tedy protivně studený. Ale radost z pohybu a slunce, i když studené, tak přesto jarní mi dodávají odvahu, že je to super, že už jsem se do toho dala. Proboha, co to je za blbou písničku! Na tu přece běžet nemůžu! Vydrž, říká mi mé odhodlanější já, zatímco se snažím písničku přepnout na další. Uf, no tahle už je lepší.No nemusím vám říkat, jak to dopadlo. Že jsem to vzdala? No to ne, svou stanovenou trasu jsem uběhla, i když jsem napoprvé běžela jen půl hodiny. Ale upřímně, odrovnalo mě to na celý den. Bude to někdy lepší? Dočkám se chvíle, že budu vypadat, jak ty krásně usměvavé, pěkně oblečené a vůbec nezadýchané holky z amerických filmů?