?Můžu se u tebe zvážit?? zeptá se mě kamarádka Marika. Přišla ke mně na návštěvu, já zrovna krájím dort od babičky a další zákusky a ona otravuje s váhou? Vždyť já váhu ani nemám. ?Mám pocit, že jsem přes víkend aspoň kilo přibrala?? pokračuje dál Marika. ?Cože? Copak nevíš, že váha tak různě kolísá, i třeba v průběhu dne?? poučím ji nejistě. ?No jo, jenže když kolísá tak, že vlastně neustále tak trochu přibývá, tak je potřeba s tím začít něco dělat, víš!? prohlásí důležitě Marika. ?Já si pak nevážím sama sebe, když jenom kynu a kynu.? ?No já váhu radši vůbec nemám, víš?? podotknu. Marika se zatváří zklamaně: No tak co se dá dělat, tak sem podej ty zákusky??

    Už zase je mi špatně. Marika odešla a já tu trpím. Samozřejmě jsem se přejedla. Ale můžu si za to sama, taky jsem si mohla dát ten zákusek jeden jako Marika a ne hned čtyři. Pak se nedivím, že tloustnu. Tak nějak plíživě, přesně jak popisovala kamarádka. Cože to ještě říkala? Že je fakt potřeba začít něco dělat?

    A je to tady. Dokázala jsem to. Udělala jsem ten zásadní krok. Mám ji, mám ji doma. Krásnou osobní váhu. Ještě voní novotou. Hloupý je, že stále ještě váhám si na tu váhu stoupnout. Kdybych se zvážila, možná bych si sebe přestala vážit a opravdu musela uvážit, zda není na čase vážně něco dělat!