?Jé, ahoj Olino!? nestačím zírat na dívku, která před pár lety bývala mou spolužačkou na střední škole. Jenže to byla pěkný váleček, největší ?nadváha? ze třídy. Měla jsem ji ráda, její přítomnost mě uklidňovala, já totiž, co se té nadváhy týče, byla hned v závěsu za ní. Byla je správné slovo. Když se na Olinu zadívám, je jasný, že dneska bych už první místo v ?těžké váze? rozhodně obsadila já! ?Jak? jak se máš?? soukám ze se sebe, i když v mozku moje otázky směřují jinam. Jak to jen dokázala? Ano na to bych se nejradši přímo zeptala. ?Ale jo, mám se dobře, moc dobře,? usmívá se Olina jako sluníčko. Mrška, určitě moc dobře ví, jak závistivě pozoruju její novou figuru. ?Nezajdem na kafe?? navrhnu hned úlisně. Musím se přece dozvědět, jak se jí podařilo takhle zhubnout. ?Za všechno vděčím dvěma malým jehličkám?? uzavře Olina své vyprávění. ?Cože? Jehličkám?? nechce se mi věřit. ?Ale jo, šla jsem do centra čínské medicíny na takovou dvacetidenní kúru. Tam mi píchli do ucha dvě jehličky, nafasovala jsem jídelníček, který jsem musela přesně dodržovat, a bylo to? A 12 kilo dole.? ?Dvanáct kilo? Za tři týdny?? kulím dál nevěřícně oči. ?A na co ty jehly, když jsi měla ten jídelníček?? ?Ty mi pomáhaly zvládat ten stres z hladu a vůbec hlad jako takovej?? pravila moudře Olina a mně bylo jasné, že to je něco, co jsem ještě nezkusila. Hmmm, už za dvacet dní budu třeba o 10 kilo lehčí? To je sen! Nemohla jsem ani dospat toho dne, kdy jsem se na zázračné jehly objednala. Milý pán v bílém plášti nás několik obětí zasvětil do fantastického plánu a rozdal nám brožuru s jídelníčkem. Cože!!! Jen jsem to otevřela, padly na mě téměř mdloby. Dneska můžu jeden pomeranč? A zítra, zítra už se můžu fakt rozšoupnout, nějaká sezamová semínka, ale jenom lžičku k snídani, pak jeden bílý jogurt? A to je zase všechno? No tak to se nedivím, že se po tomhle hubne, ale to snad ani nemůžu chodit do práce? To mě položí. Byla jsem v takovém šoku, že jsem ani nepípla a pokorně si nechala do ucha zapíchnout dvě pidijehličky. Tak a ty teď určitě způsobí, že nebudu nic cítit. Žádný hlad, žádné trauma z toho, že nic nejím. Jenže nebyla to pravda. Měla jsem hlad, a jaký! To bych ty jehly musela mít asi zapíchnutý až v mozku! No nic, Olina to možná dokázala, ale za jakou cenu? Došlo mi hodně brzo, že takhle se hubnout nedá. Já už nechci zhubnout 15 kilo za měsíc, mně by momentálně stačily za měsíc kila třeba jenom 4. Ne, ten jídelníček jsem nedržela ani jeden den. Ale k něčemu tahle zkušenost přece jen byla. Po dvou měsících jsem totiž zase potkala Olinu. Málem jsem ji zase nepoznala. A přitom to byla zase ta stará Olina ze střední školy. Olina s minimálně 15 kily nadváhy. Dělala, že mě nevidí. Radši. A tak mi to došlo. Když hubnout, tak radši pomalu, ale trvale? Myslím, že vyhledám radši odborníka, který mi sestaví jídelníček?